Největší vášní mu bylo myšlení. Vždy chtěl být u toho, když se z kvasu diskuse rodí poznání. K vidění býval ponejvíce v debatujícím kroužku špičkových vědců, případně s odbornou knihou v ruce. Byl strhujícím inspirátorem, katalyzátorem intelektuálního dění. Mnozí ho naopak nechápali. Vyčítali mu neukotvenost a nedostatek rigorózního přístupu. Pravda, nikdy se nechtěl upsat hranicím nějakého konkrétního oboru. Na to byl jeho duch příliš obsáhlý.
Raději létal po krajinách světa v neutuchající touze mu porozumět. Bylo v tom něco navýsost uměleckého a svobodného. A nesmírně nakažlivého. Proto byl IMH zakladatelskou osobností. Stál v počátcích rozvoje kognitivních věd a výzkumu umělé inteligence. V roce 1990 založil jedinečné univerzitní pracoviště, Centrum pro teoretická studia (CTS; záhy společné pracoviště UK a AV ČR). To se pak stalo jeho druhým domovem. Každý pokládá za obrovské štěstí, jestliže s ním mohl tuto inspirací nabitou domácnost sdílet.
Takové privilegium jsem měl i já, pročež si dovolím přistoupit k osobněji laděné vzpomínce. Ivan byl nejlaskavější, nejsmířlivější a nejskromnější člověk, jakého jsem v akademickém světě poznal. Měl jemný smysl pro humor. Hravé záblesky v jeho očích odzbrojovaly. Dokázal vnímat tak, jak to umí skoro jen děti. Dokonce ani vědu a filosofii od sebe příliš neodděloval. Obojí beztak pramení ze stejného zdroje: Z čirého úžasu, kterého měl IMH na rozdávání. Obligátní jsou srovnání bratra Ivana s bratrem Václavem. Dávají smysl, povahově si skutečně byli velmi podobní. „Měli to v genech“, jak se ve zkratce říká. Přesto byly jejich cesty různé. Po krátké epizodě spojené s Občanským fórem na prahu 90. let se Ivan striktně vyhýbal politice. Bavily ho úplně jiné věci. Zatímco za Václavem jezdili světoví politici-intelektuálové, za Ivanem zase vědci-filosofové. Díky tomu byla Praha na počátku 90. let jedním ze zářících bodů na intelektuální mapě světa.
Mezi čtyřma očima jsem měl s Ivanem možnost mluvit těsně před tím, než se kvůli pandemii uchýlil
na rodinnou farmu v Košíku. Bylo to naposledy, jak se v těchto dnech ukázalo. Tehdy jsem vůbec poprvé z jeho úst uslyšel zřetelný povzdech. Čím je starší, tím rychleji prý mu utíká čas. A že by toho chtěl ještě tolik stihnout! V bystrých očích se mu mihl stín smutku. Ale jen úplně nakrátko. Pak jsme se znovu ponořili do debaty o antropocénu. V CTS nám o něm zrovna vycházela kolektivní monografie, do které Ivan výrazně přispěl.
Petr Pokorný, ředitel CTS
