Jak zajistit, aby mikrocertifikáty nebyly jen dalším osvědčením o absolvovaném kurzu, ale skutečně uznávaným dokladem získaných kompetencí? Účastníci kulatého stolu v Kampusu Hybernská se shodli, že krátké vzdělávací programy mohou pomoci držet krok s proměňujícími se požadavky trhu práce i veřejné správy. Současně ale jejich širšímu rozvoji zatím brání řada nevyřešených otázek – od garance kvality přes legislativní ukotvení až po jejich uznávání zaměstnavateli.
Prorektor Univerzity Karlovy pro celoživotní vzdělávání Michal Nedělka (obr. vlevo dole) připomněl, že vysoké školy už dnes nabízejí širokou škálu programů zakončených mikrocertifikáty. S rostoucím počtem těchto programů se však podle něj objevují nové otázky. „Čím hlouběji vidíme do této problematiky, tím více se také ptáme,“ říká Nedělka. Není podle něj jasné, jakou konkrétní hodnotu bude mít mikrocertifikát v profesním životě absolventů a zda jim přinese uznání ze strany zaměstnavatelů.
Na proměňující se podobu vzdělávání upozornila proděkanka Filozofické fakulty UK pro další vzdělávání Eva Voldřichová-Beránková (obr. vlevo dole). Tradiční model bakalářského, magisterského a doktorského studia podle ní zůstává důležitý, stále více lidí ale hledá flexibilnější vzdělávací cesty. „Můžeme se přiblížit představě dnešních mladých lidí o tom, že by si svoje vzdělání mohli navlékat jako korálky a tvořit si tu cestu sami,“ říká proděkanka FF UK. Mikrocertifikáty podle ní umožňují reagovat nejen na očekávání studujících, ale také na požadavky zaměstnavatelů, kteří potřebují rychlé doplňování konkrétních kompetencí a rekvalifikace zaměstnanců.
Právě potřebu pružně reagovat na nové výzvy zdůraznil také vedoucí Oddělení vzdělávání a samosprávných agend Ministerstva vnitra Jan Roneš (obr. vpravo nahoře). Veřejná správa podle něj čelí rychlému nástupu nových technologií, elektronizace a digitalizace. „Ta rychlá reakce v podobě tříletého a pětiletého studia asi není ten komfort, který chceme,“ uvedl Roneš. Mikrocertifikáty by podle něj mohly pomoci rychleji připravovat úředníky na nové agendy a odborné činnosti a lépe propojit vzdělávání s požadavky jednotlivých profesí ve veřejné správě.
Diskuse se dotkla také motivace ke vzdělávání. Vedoucí Oddělení personálního rozvoje Ministerstva zdravotnictví Libuše Neščáková (na obrázku dole první zleva) připomněla, že celoživotní vzdělávání stojí především na osobní iniciativě jednotlivce. „Celoživotní vzdělávání je zkrátka makat na sobě,“ říká Neščáková. Podle ní je nejdůležitější ochota člověka rozvíjet své znalosti a dovednosti a aktivně vyhledávat příležitosti k dalšímu vzdělávání. Vedoucí Oddělení odborného a dalšího vzdělávání Ministerstva školství Monika Měšťanová (na obrázku dole dáma s mikrofonem) ale upozornila, že motivace sama o sobě nestačí. Dospělí se podle výzkumů rozhodují velmi racionálně a často narážejí na řadu praktických překážek. „Úloha státu je vytvářet takové podmínky, aby každý, který chce nebo musí se vzdělávat, si mohl tu cestu upravit podle svých vlastních potřeb,“ uvedla Měšťanová. Nejčastějšími bariérami jsou podle ní nedostatek času, finanční náklady nebo obtížné slaďování pracovního a rodinného života.
Na praktické problémy veřejné správy upozornil také Matěj Chytil (na obrázku dole) z platformy Byro, neziskové organizace, která podporuje rozvoj lidí a institucí ve veřejné správě. Podle něj dnes řada úřadů neřeší primárně vzdělávání zaměstnanců, ale spíše jejich nedostatek. Veřejná správa se potýká se stárnutím pracovníků, odchody mladých lidí i omezenými prostředky na jejich rozvoj. „Většina úřadů, které znám, nebojuje tolik se vzděláváním svých zaměstnanců jako s tím, aby vůbec nějaké zaměstnance měla,“ uvedl. Chytil zároveň připomněl, že běžné motivační nástroje, které fungují v soukromém sektoru, ve veřejné správě často narážejí na své limity. „Jednou z nejčastějších motivací ke vzdělávání bývá možnost kariérního postupu nebo zvýšení platu. Ve veřejné správě ale tyto motivace často nefungují tak silně jako jinde,“ upozornil. Právě proto podle něj musí být další vzdělávání, včetně mikrocertifikátů, co nejvíce propojeno s reálnými potřebami zaměstnanců i úřadů.
Účastníci se shodli také na tom, že mikrocertifikáty musí nabídnout jasnou přidanou hodnotu oproti běžným certifikátům o absolvování kurzů. Tou by měla být především garantovaná kvalita, transparentně definovaný obsah, ověřitelnost získaných kompetencí a důvěryhodnost poskytovatele. „Podle mého názoru to musí být kvalita. Že vím, kdo ho poskytl, jaký obsah toho vzdělání mělo, jaké kompetence ten člověk získal a že je to někde elektronicky evidováno,“ uvedla Měšťanová.
Eva Voldřichová-Beránková v této souvislosti upozornila, že mikrocertifikáty se dnes nacházejí mezi dvěma světy. „Mikrocertifikáty trochu trpí situací in between,“ říká. Nejsou podle ní plnohodnotně akreditovaným studijním programem, zároveň však představují více než běžné osvědčení vydané vzdělávací agenturou. Jednou z možných cest do budoucna by podle ní mohlo být také postupné skládání jednotlivých mikrocertifikátů do větších vzdělávacích celků. „Jestli by nešlo použít ty mikrocertifikáty na to, že z jednotlivých korálků potom sestavíme něco většího,“ naznačila možnost jejich propojení s formálním vysokoškolským vzděláváním. Aby však takový systém fungoval, bude potřeba jasně definovat jeho pravidla, garantovat kvalitu a zajistit, aby získané kompetence měly skutečnou hodnotu i mimo akademické prostředí.
Text: Jitka Jiřičková
Foto: Michal Novotný
